Lidice

Paní Věra je slavná už tím, jak dovede krásně a barvitě líčit své vzpomínky a tato vzpomínky, silné svým obsahem, si zaslouží pozornost-

 

Ten osudný červen roku 1942 jsem byla u mé svobodné tety, se kterou jsem si hodně rozuměla. Byly jsme takové kamarádky a já u ní pobývala velmi ráda. Jako malá jsem bydlela v Kladně s rodiči, ale k tetě, též do Kladna, jsem přicházela vždy, kdy jen to bylo trochu možné.

Tenkrát mě teta poslala na nákup do konzumu. Hned, když jsem vešla do obchodu, padla na mě taková stísněná nálada.

Všichni si šeptali a byli zamlklí, měli ustrašené výrazy. A já slyšela jen útržky vět: „všechny muže postříleli“, „našli tam prý zbraně, tak proto“, „ukrývali tam partyzány“, „v noci celou vesnici vypálili“. Celá vyděšená jsem přiběhla k tetě domů a povídám jí: „Teto, vypálili Lidice a muže postříleli!“.

Teta se na mě rozkřikla, co to prý povídám, že jsem malá popleta a bůh ví, co jsem slyšela. Bohužel za pár dní se všechno potvrdilo a zavládlo všeobecné zděšení mezi lidmi v Kladně, kde jsme bydleli. V celém okolí se lidé dohadovali, proč se tato hrůza stala a co bude dál.

 

Tenkrát se muži, kteří byli z Lidic a pracovali v hutích a železárnách v Kladně, museli vrátit domů, i když se už vědělo, že jsou ve vesnici Němci, že do Lidic lidi pouští, ale ven již ne. Muži tušili, že se něco děje, ale měli tam svoje rodiny, manželky, děti, neměli se kam jinam vrátit a ostatní lidé se báli je někam schovat. A co vím, tak oni ani nechtěli. Nemohli vědět, co se stane a že si jdou pro smrt. V době, kdy už byli postřílení, se do vesnice vracel ze školy chlapec, který byl již skoro dospělý, ale ještě ne plnoletý, toho Němci zastřelili dodatečně.

 

Kladno bylo tehdy celé levicové, starosta byl komunista, dělníci byli vesměs obyčejní lidé. Možná proto se nacisté zaměřili na tuto oblast.

Zkrátka: byla to strašná tragédie, která mi zůstává stále v paměti, a myslím si, že by si ji měli pamatovat všichni lidé, že by se mělo pořád připomínat, co dokáže válka.

 

Ženy z Lidic odvezli z vesnice, byly zavřené v kladenské sokolovně a naříkaly tam, než je odvezli do koncentračního tábora, děti jim odebrali.

Na převýchovu šly jen opravdu ty s árijskými rysy, ostatní byly nemilosrdně odstraněny. Bylo slyšet nářek a pláč, ale nikdo nic neudělal, všichni byli hrůzou úplně omráčení a proti takové moci, jakou měli nacisté, se nikdo ani neodvážil. To že nakonec k té vší hrůze ještě srovnali celou vesnici se zemí, že nebylo poznat, kde vůbec stála, to už nepochopí nikdy nikdo.

 

Letos budu mít 92 let, tehdy jsem byla patnáctiletá dívka a vše jsem vnímala snad ještě citlivěji se sílou toho věku. Pořád jsem se ptala a stále ptám: „Proč?“ Nikdo mi to pořádně nikdy nevysvětlil. Ano, byla válka, doba, která přináší plno hrůz, ale proč tito nevinní lidé a celá jejich vesnice museli být zastrašujícím nástrojem pro nás ostatní, to mi zůstane v mé mysli již napořád jako nějaký vykřičník.

Nás, pamětníků tohoto nacistického běsnění je stále méně a méně a proto je potřeba naše vzpomínky uchovávat pro příští generace, i když nejsou zrovna veselé.

                                                                                    napsala paní Věra Slapničková (92 let)