Vzpomínka na tatínka

Pan Adolf Kotlík se narodil r. 1923 v Truskovicích v jižních Čechách.

Třebaže je už řadu let po smrti, často na něj vzpomínáme. Byl to skromný, ale duševně silný člověk. Byl houževnatý a obětavý, a na jeho úsudek se bylo vždy možno spolehnout.

Dával dobrý příklad, jak správný muž má být oporou rodiny.

Když jeho žena zemřela po těžké nemoci, zůstal s 12-ti letou dcerou a 17-ti letým synem.

Se vším si poradil, ani pomoc od nikoho nepotřeboval.

Znovu se neoženil, protože zesnulou ženu nemohla žádná nahradit. Jeho silnou stránkou byla schopnost řešit složité životní situace, kterou projevil záhy. Bylo mu 17 let, když Němci vtrhli do Čech a začali posílat mladé muže na nucené práce do Německa. Než aby čekal, kam ho pošlou, nechal se najmout do německého cirkusu jako „tenťák“ – stavět a bourat šapitó. Chtěl prostě najít nejbezpečnější místo, kde přečkat totální nasazení.

Vyšlo to podle jeho očekávání. Cirkus byl něco jako mikrostát ve státě: stále na cestách

a nikde pod dohledem. Nacistický dohližitel byl rozumný člověk, který nechtěl žádné problémy. Většinu času trávil ve své maringotce a předstíral, že nic nevidí a neslyší.

 

Po válce si pan Kotlík našel místo u Jáchymovského uranového průzkumu. Podle jeho slov bylo těch 10 let jedním z nejhezčích období jeho života.

Se skupinou mladých lidí dělal denně výlety do krajiny severozápadních Čech, a ještě za to dostával zaplaceno. Při své práci si osvojil základní geologické znalosti a naučil se kreslit mapy. Netrvalo dlouho a stal se díky tomu předákem své skupiny. V té době se seznámil se svou budoucí ženou, vzali se a narodil se jim syn. Těžkosti však na sebe nenechaly dlouho čekat. Pracovníci STB si všimli, že pan Kotlík si získal důvěru svých spolupracovníků. Usoudili, že by se jim hodil jako zpravodaj. Pod záminkou, že rozšiřuje letáky se sudeťáckou propagandou, ho vzali na stanici a hrozili mu vězením. Zároveň mu nabízeli, že všechno „zařídí“, jestliže jim bude pravidelně dávat zprávy o smýšlení a náladách jeho spolupracovníků.

Pan Kotlík na nic takového nechtěl přistoupit, ale oni „měli dost času“. Žena s ročním dítětem doma, nevěděla, co se děje, tak k ránu podepsal.

Vrátil se domů, ale nic nedělal. Za dva týdny přišel estébák a pan Kotlík mu sdělil, že donášet nebude. Opět tedy šli na stanici. Po cestě se pan Kotlík rozhodl, že už toho bylo dost. Prohlásil, že nikam nepůjde, a začal kráčet zpět. Estébák řval a hrozil pistolí, ale nevystřelil.

Potom už STB nechala pana Kotlíka na pokoji, ale žít v neustálé nejistotě bylo velmi nepříjemné. Proto se později se ženou rozhodli přestěhovat z pohraničí do Chrudimi, kde žila její rodina. Tím se problém vyřešil, soudruzi to tehdy ještě neměli propojené.

 

Pan Kotlík se těžké práci nevyhýbal. V n. p. Transporta Chrudim byla nejhorší dřina v kovárně u bucharu, zvláště když kovali články tankových pásů. Říkal, že to „muselo frčet, jinak byly zmetky“. Nejnebezpečnější práce byla pod jeřábem ve skladu profilových materiálů. Když o tom vyprávěl, bylo to skoro jako přednáška o bezpečnosti práce. Po několika letech se naskytla možnost převzít sklad dřeva, který zásoboval modelárnu slévárny.

S větší zodpovědností přišlo zvýšení platu, ale pan Kotlík si byl plně vědom i nebezpečí, které s převzetím skladu bylo spjaté. Dva týdny do noci počítal a počítal, až manko našel a soudruzi mu museli dát zapravdu. Správcem skladu pak byl až do důchodu. Za celou tu dobu s inventurou potíže nebyly.

 

Na pana Kotlíka vzpomínáme s láskou a hrdostí.

                                                                                                                      Ing.Adolf Kotlík