Kolik je adaptačních strategií na stáří? Praktické přístupy pro život v pozdním věku

Stáří není jen otázkou let. Je to proces, který každý z nás prochází jinak. Někteří lidé v 70 letech jezdí na kole, cestují, učí se nové věci. Jiní se cítí unavení, ztracení, jako by život přestal mít smysl. Proč to tak je? Nejde o to, kolik let máte. Jde o to, jakým způsobem se přizpůsobujete změnám. A těch způsobů je víc, než si většina lidí myslí.

Adaptační strategie nejsou jedna, ale více

Nemáte jen jednu možnost, jak se s věkem vyrovnat. Věda rozlišuje alespoň pět hlavních přístupů, které lidé používají - a žádný z nich není „správný“ nebo „špatný“. Každý má své výhody a rizika, v závislosti na osobnosti, zdraví a životní situaci.

První strategie se jmenuje aktivní přizpůsobení. Lidé, kteří ji používají, nečekají, až se svět změní. Oni se změní sami. Mění svůj režim, učí se nové dovednosti, hledají nové kontakty. Například důchodce z Olomouce, který po odchodu do důchodu začal chodit na kurzy digitální gramotnosti, aby mohl hovořit s vnoučaty přes videohovor. Nebo žena, která se přesunula z bytu do menšího domu, aby měla méně údržby a více času na knihy a zahradu. Tato strategie funguje nejlépe u lidí, kteří mají dobré fyzické zdraví a cit pro nové výzvy.

Druhá strategie je redukce cílů. Nejde o vzdání se, ale o rozumné přehodnocení. Místo abyste chtěli být všude najednou, vyberete si tři věci, které vám opravdu dělají radost. Možná to je pravidelná návštěva kavárny s přáteli, každodenní procházka v parku nebo psaní vzpomínek. Tato strategie je často používána lidmi s chronickými onemocněními - ne proto, že se vzdali, ale protože se naučili, že energie je omezený zdroj. A když máte jen 200 kalorií denně na činnosti, musíte je vynakládat opatrně.

Třetí strategie se jmenuje přizpůsobení prostředí. Místo abyste se snažili změnit sami, změníte svůj svět. Například nainstalujete lepší osvětlení, přidáte zábradlí do koupelny, zakoupíte hlasového asistenta, abyste mohli přehrávat hudbu nebo připomínky léků. Toto je strategie, kterou často používají lidé s poruchami vidění, sluchu nebo pohybu. V České republice je mnoho stáří přátelských bytů, které jsou navržené právě pro tyto potřeby - a nejde jen o techniku, ale o to, jak se prostředí přizpůsobí člověku, ne naopak.

Čtvrtá strategie je emocionální regulace. Znamená to, že se naučíte, jak ovládat své emoce. Ne každá ztráta - ztráta partnera, ztráta nezávislosti, ztráta roli v rodině - musí znamenat deprese. Lidé, kteří rozvíjejí tuto strategii, se učí přijímat smutek, ale nechat ho být jen jednou z mnoha emocí. Používají meditaci, psaní deníku, konverzace s terapeutem nebo jen klidné chvíle na lavičce v parku. Tato strategie není o tom, že „nemusíte cítit“. Je o tom, že nemusíte být v něm uvěznění.

Pátá strategie je vyhledávání smyslu. Mnoho lidí v pozdním věku se ptá: „Proč jsem tady?“ Někteří najdou odpověď v náboženství, jiní v dětech a vnoučatech, jiní v dobrovolnictví nebo v tom, že učí mladší lidi. Výzkum z Univerzity Karlovy ukazuje, že lidé, kteří mají silný pocit smyslu života, mají nižší riziko demence a rychleji se zotavují po nemoci. Smysl není něco, co najdete - je to něco, co si vytváříte každý den. I když je to jen malá věc: „Dnes jsem pomohl sousedovi s nákupem.“

Co se stane, když neberete žádnou strategii?

Není potřeba být expertem na adaptaci, ale ignorovat změny má své náklady. Lidé, kteří se nechávají unášet událostmi, často začínají zatvářet se, že „všechno je v pořádku“. Pak se zavírají, přestávají chodit ven, přestávají odpovídat na hovory. Tento stav se v gerontologii nazývá pasivní odstup. Není to depresivní porucha - ale může k ní vést. A není to věk. Je to výsledek nečinnosti.

Ve výzkumu provedeném v roce 2023 na Ústavu gerontologie v Brně bylo zjištěno, že lidé, kteří nepoužívají žádnou z těchto pěti strategií, mají třikrát vyšší riziko izolace a dvojnásobné riziko úmrtí během následujících tří let. Ne proto, že byli starší. Protože se přestali přizpůsobovat.

Neexistuje jedna správná cesta

Někdo se může přizpůsobit tím, že se věnuje kreslení. Někdo tím, že se naučí používat mobilní aplikace pro připomínky léků. Někdo tím, že se vrátí do kostela. Někdo tím, že se začne věnovat dětem v domově pro děti. Všechno to je platná odpověď.

Nejde o to, co děláte. Jde o to, jestli děláte něco. A jestli to děláte s vědomím, že to má pro vás smysl. Ne pro děti, ne pro společnost, ne pro lékaře. Pro vás.

Pokud jste v 65 letech a přemýšlíte, jestli máte ještě čas na něco nového - máte. Pokud jste v 80 a cítíte, že už nic nezvládnete - zvládnete. Jen potřebujete najít ten jeden krok, který vám dává klid. Ne všechno najednou. Jen jeden krok.

Co můžete udělat hned teď

Nemusíte měnit život. Jen změnit jeden malý detail. Zkuste toto:

1. Příští týden si vyberte jednu věc, kterou jste přestali dělat, ale která vám kdysi dělala radost. Možná to bylo vaření, tancování, čtení novin, výlety na přírodu. Zkuste to udělat znovu. I jen na 15 minut.
2. Napište si tři věci, které vám v posledních týdnech daly pocity „to je v pořádku“. Ne velké věci. Jen ty malé: když vás někdo požádal o radu, když jste si slyšeli píseň, kterou jste milovali, když jste se zasmáli.
3. Pojďte na jednu návštěvu. K příteli, k sousedovi, k někomu, kdo vás potřebuje. Ne proto, že to musíte. Protože to vám dá energii.

Tyto kroky nejsou léky. Nejsou vědecké experimenty. Jsou to malé způsoby, jak se opět spojit se životem. A to je přesně to, co adaptace na stáří je.

Nejčastější omyly

Mezi lidmi ve věku 70+ se často opakují tři nesprávné představy:

• „Jsem příliš starý na to, abych se něco naučil.“ - Pravda je, že učení se nové věci v pozdním věku zpomaluje, ale nezastavuje. Mozek se stále přizpůsobuje. Výzkum z Univerzity Palackého ukazuje, že lidé ve věku 75+, kteří se učí nový jazyk nebo hrají na klavír, mají lepší paměť než ti, kteří ne.
• „Musím být silný a nevykazovat slabost.“ - Potřebovat pomoc není známka úpadku. Je to známka rozumnosti. Lidé, kteří se neobávají říct „potřebuji pomoci“, mají lepší kvalitu života a delší život.
• „Když jsem už důchodce, nemám co dát.“ - Největší dar, který můžete dát mladším, není peníze. Je to vaše příběh. Vaše zkušenosti. Vaše přítomnost. Lidé si pamatují, jak jste se chovali, ne co jste měli.

Co je nejdůležitější?

Adaptace na stáří není o tom, jak dlouho žijete. Je o tom, jak se cítíte, když žijete. A to se mění každý den. Některé dny budou těžké. Některé budou krásné. Důležité je, abyste neztratili schopnost si v těch krásných dnech uvědomit: „Tady jsem. A to stačí.“

Stáří není koncová stanice. Je to jiná cesta. A jako každá cesta - má své výhledy, své překážky, své chvíle ticha. Ale i v tichu může být hlas. Vaše vlastní hlas.